Táhnem za jeden provaz.

Táhnem za jeden provaz. Už pěknou řádku let. Jo, já vím. Na první, druhej, třetí, stej pohled byste to vůbec neřekli. Ale je tomu tak, i když je ten provaz neustále napnutý, jak se nemůžeme shodnout nad směrem naší cesty. Má zjizvená kolena by o tom mohla vyprávět. O všech těch pádech, který se nepodařilo vybalancovat. O ztracený důstojnosti, která je vždycky následovala. A o smíchu přihlížejících, zatímco z mých úst letěla jedna sprosťárna za druhou. Ale nehledě na to všechno, jsme jeden tým. Fakt.

Táhnem za jeden provaz, i když… 

… se ráno, co ráno nemůžeme shodnout, zda se budeme prodírat šípkovým keřem či se raději spořádaně projdeme po chodníku.

… mám v jedné ruce pytlík s čerstvým hovnem, zatímco druhou krotím Crispina vrhajícího se na protijdoucí babičku.

… se chystáme přejít silnici, auta už nám v obou pruzích stavějí a Crispinův čumák zavětří staré pečivo v trávě. 

Continue reading „Táhnem za jeden provaz.“