Táhnem za jeden provaz.

Táhnem za jeden provaz. Už pěknou řádku let. Jo, já vím. Na první, druhej, třetí, stej pohled byste to vůbec neřekli. Ale je tomu tak, i když je ten provaz neustále napnutý, jak se nemůžeme shodnout nad směrem naší cesty. Má zjizvená kolena by o tom mohla vyprávět. O všech těch pádech, který se nepodařilo vybalancovat. O ztracený důstojnosti, která je vždycky následovala. A o smíchu přihlížejících, zatímco z mých úst letěla jedna sprosťárna za druhou. Ale nehledě na to všechno, jsme jeden tým. Fakt.

Táhnem za jeden provaz, i když… 

… se ráno, co ráno nemůžeme shodnout, zda se budeme prodírat šípkovým keřem či se raději spořádaně po chodníku projdeme.

… mám v jedné ruce pytlík s čerstvým hovnem, zatímco druhou krotím Crispina vrhajícího se na protijdoucí babičku.

… se chystáme přejít silnici, auta už nám v obou pruzích stavějí a Crispinův čumák zavětří staré pečivo v trávě. 

… stojíme na přeplněné tramvajové zastávce a Crisi si všimne kamarádky na protějším chodníku. Jedno nečekané škubnutí vodítkem a já ležím pod nohama všech čekajících. S potlučeným celým tělem, důstojnost už dávno někde v tahu.

… dětem na základní škole vyprávím, jak je potřeba, aby záchranný pejsek svého pána poslouchal a ve vteřině se válím pod nohama i jim, jelikož v dáli někdo klackem švihnul.

… před hledáním, kdy oba máme býti v klidu, Crisi sám sebe v tahu dusí a já se divím, že se mi už dávno ruka neutrhla.

… jsme na člunu, Crisi s tlapkami přes okraj, aby se mu po vzorcích nacházejících se pod vodou lépe pídilo, mnou přidržujíc, aby tam chudák nespadl, přičemž Crisi ucítí to, co ucítit má a rozhodne se do vody skočit bez předchozího varování. Díky Bohu za pohotové záchranářské kolegy.

Ale abyste věděli, tak jsou i momenty, vzácné chvíle, kdy se na stejném směru dohodnout dokážeme.

Třeba tehdy na běžkách, kdy mě do každého kopce vytáhnul. O směru se tam se mnou dohadoval pouze jednou. Když Crispin vedle cesty zmerčil rybník. To mu až uši vyletěly, jak celej radostně povyskočil. Nelenil a ihned k němu zahnul. Řeknu vám, měla jsem co dělat, abych ho svým křikem přesvědčila, že se v únoru fakt koupat nehodlám. Navlečená v canicrossovém postroji, na běžkách podruhé životě a s rukama zaměstnanýma hůlkami, jsem padala málem každé dva metry. Řídit své třicetikilové tele jsem proto musela pouze silou svého hlasu. Že jsem ho od koupačky odradila, beru jako svůj životní úspěch, co vám budu povídat.
Co jsem už ale kočírovat nezvládala, byla rychlost jeho běhu. Cesty dolů tak byly bláznivý a pěkně bolavý. Největší zranění jsem ale utrpěla, když Crisi v dáli poznal kamarády, co vyrazili z chaty o něco dříve. V tu chvíli nedbal povelů vřeštící paničky, která vlála za ním, hůlky nahoře, v očích hrůzu, sotva udržující balanc a prostě pelášil tak rychle, jak jen mohl. Že to skončilo pádem, kterej bolí ještě teď, když si na to vzpomenu, vám asi říkat nemusím. Jinak to byl ale skvělý tahoun. Nejedna upocená duše mi ho záviděla!

Navzájem si pomáháme i ve chvíli, kdy toužím doběhnout tramvaj, autobus či jiné vozidlo. Jakmile se rozeběhnu, Crisi všeho nechá a vezme do tlamy vodítko. To bleskurychle natáhne dopředu a velmi ochotně přidává na rychlosti. Stíhá do toho ještě skákat zhruba metr vysoko, zuřivě vrčet, asi bych ze sebe vydala víc než maximum nebo co a nelítostně trhat hlavou. S vodítkem stále v tlamě, samozřejmě. Díky této skvělé spolupráci nám ještě žádné vozidlo neujelo!

A pak je tu balónek na šňůrce. Kouzelná věc! Má na něj zhruba stejnej efekt jako na oslíka mrkev. Crisi jde totiž přesně tam, kam balónek, ať už je to kamkoli. Narozdíl od oslíka je už ale do hračky pevně zakousnutý a k našemu štěstí ho odmítá pustit.
Na balónku, jak téhle spolupráci říkáme, jsme ho například v Polsku provedli přelidněnou pláží. A světe div se! Nebyl přitom pomočen jediný pískový hrad, na osuškách se neobjevily psí tlapky, lidem nezmizely svačiny, děti nepřišly o míčky a plavce, kteří o to nestáli, nikdo nešel zachraňovat. Obtěžkávací zkouška této metody tedy dopadla na jedničku a já ji mohu s klidným svědomím doporučit i vám!

Už mi věříte, že táhnem za jeden provaz vždy a všude? Že nás, nepočítáme-li sami sebe, jen tak něco neskolí? To jsem ráda! Tak se mějte krásně, my se jdeme prodírat šípkovým keřem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..