Když blondýna a matfyzák objevují svět. | Část druhá.

Když blondýna a matfyzák vyrazí do světa, tak se dějí věci. To už ale díky minulému článku samozřejmě víte. (A jestli ne, tak šup sem!) Je mi jasné, že vás všechny ohromně zajímá, jak jsme si v našem putování vedli dál, takže tu pro vás mám pokračování.

Než ale opět zavítáme do Curychu, je potřeba, abyste pochopili, jak na cestách matfyzák s blondýnou vlastně fungují. Jak fungujeme my. 

Blondýninu náladu ovlivňuje každá „prkotina“.

Když vidí hory, skáče radostí do vzduchu minimálně dalších pět hodin. Podobný účinek nabízí taky pohled na jasně modrou řeku, pasoucí se lamu nebo svezení se s úžasnýma lidma. Nutí ji to zpívat, i s třicetikilovým báglem na zádech tancovat a objímat celej nádhernej svět. (Nejvíc to pociťoval Kuba. Z čistě praktického hlediska. Byl nejblíž.) Matfyzáka tyto projevy nejprve fascinují. Vážně tak málo stačí ke štěstí?
„Život s tebou bude super!“ prohlásil přesvědčeně, když jsem zrovna jásala nad labutí, která k nám připlavala.

Nojo, jenže to ještě netušil, co ho chudáka čeká dál. Jak se říká, nic netrvá věčně. A přestože jsme vše dělali nejlépe, jak jsme dovedli, těžké časy nás dohnaly.  Přišla zima. Přišel i hlad. Lidé ztratili ochotu pomáhat. A ani to namáhavé a nekončící stoupání se nám nevyhnulo. V těchto chvílích se svět změnil. Najednou byl tmavej, nepřející a zlej. Nic už nebylo jako dřív. Alespoň tak to viděla blondýna. V očích se ji zračila beznaděj a ústa vykřikovala jednu nadávku za druhou. S každou minutou se to navíc zhoršovalo. Často to vedlo k slzám nebo k agresi. Nebo taky k obojímu. Podle konstelace hvězd, že jo. (Nejvíc to pociťoval Kuba. A to z čistě praktického hlediska. Byl nejblíž.)

Tak tady to bohužel nešlo. Blondýna má dost a matfyzák fotografuje raději z bezpečné vzdálenosti.
Tady už taky začínám mít dost. Hlavně dost VELKÝ HLAD!

Pro matfyzáka to byly nesmírně těžké okamžiky, avšak překonal je. Na škole je totiž vedou k tomu, aby si dokázali poradit s každým problémem. Správný matfyzák se nezalekne vůbec ničeho a vše řeší racionálně a s ledovým klidem. A ten můj matfyzák je matfyzákem oprávněně. Velmi rychle totiž pochopil, že když mi koupí kafe, sežene bagetu a případně odebere polovinu nákladu, svět se opět zbarví do růžova a zaplní dobrem. Náhodný kolemjdoucí by sotva věřil tomu, že to vysmáté blonďaté stvoření bylo ještě před chvilkou životu nebezpečné. Snad jen ten vyčerpaný klučina, co stojí hned vedle a v obličeji se mu zračí neskutečná úleva, že to celé jako zázrakem přežil, by mohl být dostatečným důkazem.

Svět je zas v pořádku.

Ale nemyslete si, ono to ani s matfyzákem po boku mnohdy není lehké.

Matzyfák se po delší době, co nemusí nic propočítávat nebo řešit, začíná nudit. A jeho náladu nespravíte ani lamí krasavicí, ani výborným švýcarským sýrem a kafe? To radši vůbec nepije. Nedá se svítit, pro dobro všech je třeba najít činnost, která zaměstná ten jeho matematickej mozek. Já to vyřešila sázkou. Sázky jsou pro mého matfyzáka tou správnou výzvou, protože na nich trénuje svou schopnost propočítávat a odhadovat budoucnost.

„Kolikáté auto myslíš, že nám tak zastaví?“ zeptala jsem se ho takhle u krajnice. Kubova očiska jen zajiskřila, jeho mozek začal pročítávat pravděpodobnosti a po několika vteřinách mě obšťastnil odpovědí: „Bude to přesně 400. auto.“
„Já myslím, že 258.,“ plácla jsem první číslo, co mi přišlo na mysl. Čí odhad bude blíž?

A dali jsme se do počítání. Mě to přestalo bavit po deseti autech, avšak matfyzák právě našel smysl naší cesty. Statistika! To je ono! Tou obohatí svět!  Kdo by nechtěl vědět, kde nám jak stavěli? No?! KDO?!

To je taková paráda mít co počítat!

Když nám po několika dlouhých upršených minutách zastavilo auto, Kuba byl štěstím bez sebe. Ne však proto, že jsme se konečně měli, kam schovat před sílícím deštěm, ale to auto, a teď se podržte, TO AUTO bylo přesně 400. projíždějící!

Tato příhoda ještě víc nakopla matfyzákovu touhu sbírat data a procvičovat jeho speciální schopnosti. Trvalo tak dobrých pár dní, než mě překvapil prohlášením, že ho to počítání aut už nějak nebaví. Cože? To znamená, že si konečně budeme moci během stopování povídat? Ach, jak bláhová já dokážu být… Než jsem stihla cokoli říci, matfyzákův pohled se stočil na přilehlé mraveniště. „Můžu spočítat ty mravence?“ S čekáním na odpověď se však rozhodně neobtěžoval. Co kdyby mu nějaký ten tvoreček zatím proklouznul? !

O pár minut a pár stovek mravenců později u nás zabrzdilo krásné nové BMW. Pro Kubu to znamenalo dvojitou ránu. Zaprvé se rozloučit se svou novou misí. Už to bylo hodně zlé. A zadruhé se čelem postavit k právě prohrané sázce.

Sázka sem, sázka tam. Sázka, kam se podíváš.

Nevsadili jsme se totiž jen jednou, ale hned třikrát! Proč? Stopování dokáže být zdlouhavé. A to i v případě, kdy počítáte každé auto, co jede kolem. Občas totiž vaším směrem nejede nikdo. A jak jinak vyplnit čekání na potencionálně milé řidiče, než-li sázkami? Věřte mi, je to zábavné i pro nematfyzáky! Proto jsme se během výletu sázeli, kdykoli to bylo možné.

Sázku o to, kolikáté auto se nás ujme, vyhrál Kuba. To už víme. Ale jak to bylo s dalšími dohady a odhady? Kuba nevěřil, že nám někdo jen tak nabídne nocleh. Zjistil však, že dobří lidé žijí v Rakousku, Švýcarsku i Francii. Já už to věděla, výherní bod se tedy připsal mně. Pak přišla na řadu sázka o bavorácích. Svezeme se alespoň v jednom BMW? Kuba opět kroutil hlavou, nevěřil. Já ale byla přesvědčená, že i to BMW u nás zabrzdí. A vidíte, stalo se. A nejen to jedno, které nás odtrhlo od sčítání mravenců, ale během celého výletu u nás zastavily nablýskaní bavoráci hned tři. Juchů, další výherní bod pro blondýnu. Dvě vyhrané sázky a ani jsem kvůli tomu nemusela počítat jak šílená. Život dokáže být super, že? Alespoň do té doby, než přijde zima, přijde hlad…a nebo taky strach.

Strach, to byla další zátěž, s kterou jsme se museli vypořádat.

Jsem ohromně odvážná, když svítí sluníčko, cvrlikají ptáci a všude je ruch. Zkrátka když je den, vše je v pořádku a nic není nebezpečné.Tedy skoro nic. Podél dálnice pochodovat na benzínku se bojím i ve dne, to zas jo. Jakmile ale padne tma, děsí mě úplně všechno. Stíny, které vrhají větve stromů, šustící igelitka zamotaná do stožáru, hučení elektrických budek, kolemjdoucí pejskaři, cupitání zvířátek, vítr a v podstatě úplně jakýkoli zvuk, který slyším, když zalezu do spacáku.

Naštěstí i s tím si můj matfyzák poradil. Obětavě vylézal z vyhřátého spacáku a kontroloval zvuky a siulety, které mě znervózňovaly. Taky mě nechával vybírat místa na přespání. Možná doufal, že čím bezpečnější dané místo shledám, tím spíš se vyhne hysterickému budíčku uprostřed noci doprovázeném zoufalou prosbou, jestli by mohl zjistit, co za divnej zvuk nás to ohrožuje a případně taky zahnat toho chlapa, co na nás kouká z auta a zcela určitě přemýšlí o tom, jak nás podřízne. Tomu ale neutekl žádnou noc strávenou venku. Ať už jsme spali vysoko v horách, vedle opuštěného parkoviště nebo schovaní mezi velkými květináči za obchodem, vždycky jsem vyšilovala.

Jó, ve dne. To si udělám selfíčko klidně i s medvědem!

Nakonec jsme to ale přežili ve zdraví. My i náš vztah. Dnes na naše putování s láskou vzpomínáme a apelujeme na všechny kolem, aby takovému cestování taky dali šanci, že to stojí za to!

V příštím článku vás vezmu zpět do Curychu a za zážitky se vydáme ještě dál. Bude to jízda, to mi věřte!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *