Když blondýna a matfyzák objevují svět. | Část první.

Miluji cestování, ale věčně mám hluboko do kapsy.  Co by však mohlo působit jako problém, je ve skutečnosti lákadlem pro mou dobrodružnou duši. Všechno jde, když se chce a cestování s minimem peněz není výjimkou. S trochou kuráže, dostatečnou zásobou lihovek a velkou trpělivostí můžeme zdarma objet celý svět. A nebo jen část Evropy jako jsme to loňské léto udělali my. Totiž já a můj přítel Kuba.

Během deseti dnů jsme překonali přes tři tisíce kilometrů a nakoukli do patnácti měst z pěti států. Celý výlet nás přitom vyšel na pouhé 3000 korun! A kdybychom vynechali počáteční cestu vlakem, zpáteční jízdu autobusem a dvakrát odolali volání hostelových postelí, mohlo to být ještě méně. Jak je to možné?

Jednoduše. Vložili jsme důvěru do svých palců i úsměvů.

My v celé své kráse.

S krosnami na zádech, ověšení kartónovými cedulemi a plni optimismu jsme se to léto chystali dostopovat k moři.

Teď se k této klikaté, sluncem rozpálené, krkolomé a trochu bláznivé cestě vracím, abych se s vámi mohla podělit o zážitky, které jsme touto výpravou získali. A taky předat nějaké ty zkušenosti a moudra.

Cíl výletu byl jasnej. Azurové moře ve Francii. Jasná byla i trasa, kterou jsme se chtěli ubírat. Přes Rakousko, Lichtenštejnsko a Švýcarsko do Francie, kde jsme hodlali zamířit přímou čarou na jih. Návrat byl zamýšlen přes Monaco, Itálii a znovu Rakousko. Stopování je ale nevyzpytatelnost sama, takže ne všechno nám samozřejmě vyšlo.

Cestou jsme však potkali pár andělů. Jeden bydlí v Zirlu a dělá úžasný snídaně. 

Ale o tom až za chvilku.

Výlet jsme odstartovali v Innsbrucku, kam jsme se dopravili již zmíněným vlakem. Dorazili jsme pozdě odpoledne, takže jsme na toto krásné alpské městečko měli mnohem méně času, než si zasloužilo. To jsem pochopila hned, jak jsme vylezli z vlaku a pokusila se o nápravu. Můj návrh s přespáním na dětském hřišti byl ale rázně zamítnut. Cestování v páru je holt náročný, co si budem povídat.

Innsbruck. Jo, tady by mi nevadilo bydlet.

Po dvou hodinách toulání se mezi barevnými domečky a neustálým zvedáním hlavy, abychom se ujistili, že hory tyčící se nad městem, nikam nezmizely, jsme se tedy přesunuli na benzínku a začali stopovat.

Už se smrákalo a my pořád bezvýsledně mávali palci. Ve skrytu duše jsem začínala jásat, že mi můj plán s dětským hřištěm nakonec vyjde, když konečně zastavilo auto. Dobrosrdečná černovláska za volantem nás nejen vysvobodila ze spárů většího města, ale navíc nám po minutě jízdy oznámila, že přespíme u ní na gauči. A tak jsme hned první noc na cestách měli střechu nad hlavou, večeři zdarma a k dispozici obrovskou koupelnu. Nakonec se ukázalo, že nás potkalo vskutku velké štěstí. Během noci se totiž venku rozpoutala pořádná alpská bouřka a jen blázen by nebyl vděčný, že se s ní nemusí potýkat. Děkujeme, náš zirslký černovlasý andílku.

Happy jak dva grepy na balkóně v Zirlu.

Ráno jsme po rozmanité snídani a přátelské konverzací s veselou hostitelkou, jejím australským manželem a dvěmi dětmi, byli připraveni na cestu do St. Antonu, městečka, které když jsem viděla na fotkách, jsem si okamžitě zamilovala. Cesta tam nás stála jeden zaplacený autobus a dvě stopnutá auta.

Když stopujete, potkáváte spoustu zajímavých i obětavých lidí.

Třeba veselého mladého farmáře s barevným tetováním zvířat po celém těle , co se nedávno vrátil z Argentiny. Nebo pána, který má zrovna volné odpoledne a když spatří dva zapálené stopaře, sveze je, ačkoli by zrovna mohl dělat cokoli jiného. On však rád chodí po horách a chce to dopřát i jiným. Díky těmto dvěma mužům se mi splnil sen a já si mohla projít překrásný St. Anton.

K večeru jsme se vyškrábali kousek nad město, kde jsme se rozhodli přespat. Hory se nad námi tyčily a byly přesně takové jako vždycky jsou. Majestátné, hrdé, mocné, přátelské, ale přitom hrozivé. Pod námi svítilo město a na nebi se po čase rozzářily hvězdy.

Ráno jsme zastihli sluníčko, jak přebírá své velení (což byl nádherný pohled)  a uvařili jsme si kaši vedle zurčivého ledového potůčku. Musím říct, že začátek dne to byl ze všech ten nejhezčí. Užívat si hory bez lidí, pozorovat jak se příroda probouzí, jak čmeláci a včely teprve začínají pracovat, nechávat chladný větřík, ať mi cuchá před chvílí rozčesané vlasy a tohle všechno sdílet s tím, koho miluju. Kdo by to nechtěl? No dobře, znám pár takových lidí. Pro mě je to však dokonalost sama.

Slunce už se dere nahoru.
Alpská rána bývají chladná. Dvě bundy to ale jistí.

Jen co jsme si naplnili břicha, bylo načase se vypravit do dalšího státu. A to do Lichtenštejnska!  K této zemičce nás dovezl moc milý Rus, jež nás obšťastnil zážitkovou jízdou podél Alp v nablýskaném Mercedesu. Pan Rus neuměl anglicky, takže jsme kombinovali němčinu, češtinu a ruštinu. A světe div se, docela dobře jsme si pokecali.

Jsme tam!

Lichtenštejnsko mě očarovalo. Líbila se mi svižná řeka Rýn, podél které jsme několik hodin šli, pasoucí se lamy na zahradách a samozřejme i hory, které celý stát obklopují a nejde se před nimi schovat.

K Curychu s panem Úžasňákem.

Z Lichtenštejnska se pak konal přesun do Švýcarska. Stačilo k tomu přejít jeden most. Za tím jsme si stopli auto směrem k Curychu, což byla mimochodem další zážitková jízda. Zastavilo nám totiž maličkaté autíčko, ve kterém seděl obrovskej chlap. Vybavíte si scénu z Úžasňáků, kde sedí pan Úžasňák ve svém autě? Tak přesně tak to vypadalo. Do dnes jsem nepochopila, jak je možné, že jsme se k němu vešli.

Pro lepší představu. (Fotku jsem našla na vice.com)

Dvojník oblíbeného kresleného superhrdiny nás vysadil na odpočívadle u dálnice, kde jsme sotva stihli zvednout palce a už nám stavěl mladý sympatický pár. Sympatický byl hlavně proto, že nám připomínal nás samé. Holčina občas zmatkovala a její partner ji legračně ale s láskou opravoval. (Tímhle se samozřejmě nepodobáme. Ne, ne, ne!) Ten den byli zrovna skákat z letadla, z čehož byli ještě patřičně rozčarovaní. (Sympaťáci, to říkám!) Cesta byla daleká, takže jsme stihli probrat všechno možné. Dozvěděli jsme se například, že ve Švýcarsku se vždycky vyplatí jet spíše autem, než vlakem. A to i v případě, že jedete přes celou zemi a s nikým se nedělíte o výdaje na benzín. Jop, tolik k ekologickému smýšlení Švýcarů.

Páreček nás vysadil přímo před naším ubytováním a nejspíš si kvůli tomu i dost zajel. Ubytování jsme si domluvili přes couchsurfing (portál na kterém si můžete domluvit přespání u místních zdarma a oplátkou nabídnout svůj gauč cestovatelům, kteří se objeví ve vašem městě), abychom si dobili veškerou elektroniku a pořádně si odpočinuli na další dobrodružství. A že jich ještě bylo. Ty si ale schovám do dalšího článku, ať vám to nenaservíruji vše najednou.

Díky za přečtení a pokud vás zajímá, jak naše cesta probíhala dál, nezapomeňte se za pár dnů vrátit.

14 thoughts on “Když blondýna a matfyzák objevují svět. | Část první.

  1. Úžasne a pútavo napísané ! 🙂 Len tak ďalej ! 🙂 Úprimne dúfam a čakám, že pri pokračovaní tohto tripového rozprávania nájdem vašu resp. moju najobľúbenejšiu fotku tohto výletu ! 😀 😀 😀

  2. Tyjo, super! Já vždycky obdivuju lidi, co se rozhodnou někam vyrazit stopem. Já jsem v tomhle hrozná, moc spontánní být neumím, obvykle prostě potřebuju mít všechno na beton zařízený, ale v tomhle je jistá krása. A mít s sebou někoho, kdo se nebojí, asi bych se taky nechala zlákat. 🙂

    1. Luci, moc díky! Já jsem zas špatná v tom zařizování, což je možná taky jeden z důvodů, proč mě tenhle způsob cestování tak nadchl. Těch kladů to ale má víc a určitě Ti doporučuju, abys to taky někdy zkusila. 🙂

  3. Ahoj Viki. Máš to tu moc pěkné, jsem zvědavá na další články :-). To cestování ti závidím! A hlavně ty hory – nádhera! Já bych se takto cestovat docela bála, ale ty jsi byla s přítelem, tak to je jiná situace.

    1. Drahá Victorie,

      děkuji moc za kompliment! 🙂 Na dalších článcích už pracuji, tak snad začnou postupně vycházet.
      Není to tak děsivé, jak se zdá. Stopovala jsem už několikrát i s kamarádkou a taky to mělo něco do sebe. Já se moc nebojím stopovat s holkou, spíš se občas bojím nocování venku. To mi přijde víc nebezpečný. Ale všechno se dá zvládnout, jen je potřeba u toho myslet a věřit svému šestému smyslu. 🙂 Jedno z témat na které chystám článek. 🙂

  4. Rád sleduji tvá cestovní putování na fb, ale buďte s tím stopem opatrné (když jedete také i jako jen dvě holky), nejsou všichni lidé tak dobří, jak píšeš… teď hlavně v Německu.

    1. Ahoj Pavle,

      děkuji za komentář, jen bych ráda podotkla, že jsem letos stopovala pouze v Německu a nebyl s tím jediný problém. A rozhodně jsem si nevšimla, že by to tam bylo nějakým způsobem horší nebo nebezpečnější než u nás. Ani místní si to nemyslí. Všude máš přece dobré a zlé lidi. Vsadím se, že i v ulici, kde žiju, je právě teď minimálně jeden bídák. Bát se ale nemusíš, opatrná jsem vždycky. 🙂

  5. Jsem moc ráda, že píšeš. Je to super, krásně napsané. Těším se na další článek a jsem zvědavá, kam mě tentokráte zavedeš. Jelikož si píšeme, vím, že máš takových příběhů víc a moc se na ně těším.
    Musím říct, že si mou inspirací, co se týče psaní a cestování. 🙂 Neskutečně krásně umíš popsat své cesty a líbí se mi tvůj styl psaní. Vždy mi připomeneš, že bych měla něco napsat a vylést ze své ulity.
    Doufám, že jednoho dne se na takový výlet vydáme společně. Sice nám to zatím časově nevychází, ale možná… uvidíme. A nebo přijedeš za mnou do Innsbrucku, alespoň si ho pořádně prohlédneš.
    Zdravím z Dánska a těším se na pokračování.

    1. Drahá Leno, moc děkuji za velkou chválu. Úplně se tu teď červenám. 🙂 Není všem dnům konec, takže věřím, že se nám jednou na nějaký ten dobrodružný výlet vyrazit podaří. 🙂 A když mi to vyjde časově, v Innsbrucku Tě moc ráda navštívím!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *