Když blondýna a matfyzák objevují svět. | Část třetí.

Bylo krásné srpnové ráno, když blondýna s matfyzákem v uličkách Curychu hledali hlavní nádraží. Matfyzák v obličeji zelenější než jeho triko a blondýna se slzami na krajíčku. Takhle si návštěvu svého vysněného Švýcarska nepředstavovala, takhle tedy ne.

Pohodlně se usaďte, povím vám příběh, jak se Curych stal naším prokletým městem.

Nádraží jsme našli a v jeho útrobách proseděli několik dlouhých minut. Abychom se nenudili, proklínali jsme ceny za jízdenky domů a taky to jídlo z Burger Kingu, kterým jsme si předchozí den naplnili břicha. Předražený hambáč s hranolky sice naše chuťové buňky po pytlíkových polévkách velmi uvítaly, Kubova střeva už však tolik ne. Bouřila se celý večer, noc i ráno. Vypadalo to, že tady náš výlet po Evropě končí.

Snažila jsem se uklidňovat představou voňavé vany, když Kuba najednou prohlásil, že se mu udělalo úplně dobře! Sbohem, bublinková koupeli. Ještě na nádraží jsme raději odpřisáhli věrnost práškovým polévkám a vydali se objevovat již plně probuzené město. Kdybychom věděli, co nás ještě čeká, možná bychom do toho vlaku přeci jen naskočili.

Začalo to nevinně. Obdivovali jsme krásnou architekturu, kterou toto město nabízí a úplně paf jsme byli i z jeho obřího jezera. Okolí jezera bylo navíc snad jediným místem, kde lidi nechvátali rychlostí 120 km/h, auta netroubila o sto šest a reklamy na tabulích se nepřepínaly tak urputně, že si člověk sotva  přečetl jedno slovo. Spěch, jen samý spěch. Přesně takový dojem na nás Curych udělal. I to byl jeden z důvodů, proč jsme se celkem brzy rozhodli, že se chceme přesunout dál a další noc už strávit v Bernu.

Nojo, jenže zkuste si najít dobré stopovací místo bez připojení k internetu, tudíž bez Hitchwiki. Kdyby se alespoň to malé kafe v místních kavárnách vešlo pod 150 korun. Za chvilkový přístup na wifi bychom ho i zaplatili. Ale ne. To se asi zbláznili, pojďme si raději strávit dobré tři hodiny stopováním na benzínce poblíž centra. Ano, je pravda, že cestu do Bernu mohlo komplikovat hned několik zatáček vedoucích úúúúúplně jinam, ale tak sakra přeci alespoň jedna osoba musela jet naším směrem, ne?! Ne? Vážně ne? Hm, dobře. Tak tedy ne.

V momentě, kdy už jsem vydávala tak hlasité zoufalé vzdechy, že se celá ulice za námi otáčela, zavelel Kuba, že je čas jít na vlak. Dostat se na kraj města nás stálo tři sta korun českých a deset minut jízdy.

Těžký den nás dohnal a my si přáli jediné. Spánek. Jak se ale hledá místo na spaní mezi drogovými gangy, ovíněnými prostitutkami a zarostlými chlapami sledujícími nás lačným pohledem, to nám taky nikdo neřekl.

Hlavně nedat najevo strach, píše se ve všech chytrých příručkách. Hádám, že to se mi moc nevyvedlo. Nevědomky (ale fakt!!!) jsem z kapsy vytáhla pepřák a nenápadně, to především , si pohledem měřila všechny kolemjdoucí nepřátele. Vnímavý matfyzák se mi nejprve vysmál a následně mě donutil mou jedinou zbraň zase schovat. A pak jsme prostě šli. Dál a dál od nádraží a blíž a blíž k dálnici. Světe div se, povedlo se nám doplahočit až k zavřené benzínce. Tam jsme si úplně v rohu, vedle půjčovny aut, rozbalili věci, uvařili polévku a uložili se k zaslouženému odpočinku. Samozřejmě, že náš ještě předtím muselo napadnout hejno vos (čti: Viki si sedla na jednu vosu), aby ten den nekončil náhodou klidně.

Prosím vás, hlavně se nenechte zmýlit jako my dva. Žádný konec dne se tehdy rozhodně nekonal.

Hned se k tomu dostaneme.

Klamný pocit, že náročný den končí.

Jako správná skautka jsem nám každému přibalila jednu celtu, takže mě vůbec nerozhodilo, když začínalo trochu poprchávat. Však celty nás ochrání, od toho je přeci táhneme. Ujišťovala jsem o tom i Kubu a ještě jsem dodala, že s tím mám ze skautu bohaté zkušenosti, tak ať mi kouká věřit a spí. Chodím s hochem poslušným, po chvilce opravdu usnul. Já ho samozřejmě ihned následovala. Zhruba po půl hodince tvrdého spánku jsem se však probudila. Něco těžkého mě tlačilo k zemi. Celta! Vodou nasáknutá a již zcela prosakující celta! Leželi jsme v obrovské studené louži a všechny naše věci byly totálně durch! Jak se tohle sakra mohlo stát? Prolítlo mi hlavou těsně předtím, než jsem začala hysterčit jako o život. Kuba mezitím vyždímal spacáky, vylil vodu z batohů a všechno, včetně mě, odnesl pod střechu benzínky. Tam se vůbec neostýchal a rozvěsil naše věci všude kolem. Mokré oblečení tak viselo na stojanech, pumpách i automatech vybírajících peníze.

No, nekecám!

Míra mé zoufalosti přesáhla únosnou mez. Unavená k smrti, promočená na kost, zmrzlá, vyděšená a k tomu všemu uvízlá v nejdražší zemi světa! Uprostřed noci. Na benzínce na kraji města a nedaleko nádraží plného pochybných existencí. No řekněte, mohlo snad být ještě hůř?

Kuba se nade mnou slitoval a poskytl mi jeho sušší spacák. Také se nabídl, že bude naši právě dobytou benzínku hlídat, tak ať si klidně spím. Pokusila jsem se jeho šlechetné nabídky využít a v klidu si spát, ale příliš úspěšná jsem nebyla. Jak bych taky mohla, když nám tam stále někdo zajížděl?! Tyhle nonstop čerpací stanice, kde si můžete kdykoli natankovat a zaplatit v automatech, jsou zkázou všech vandráků! Za celou noc nám tam drze vjelo bezmála dvacet aut. Natankování se však nedočkalo ani jedno. Co k tomu jejich majitele vedlo? Těžko říct. Možná ty věcmi ověšené přístroje, možná ta osoba ležící pod dvěma spacáky ani ne metr od nich a nebo ta tmavá silueta sedící na židli opodál. Snad by dostali odvahu, kdyby zjistili, že to tam okupuje malá copatá holka a bodyguarda, že jí dělá programátor. Ale na to nebyl čas, odjeli vždy po pár vteřinách. Čestného matfyzáka ještě dnes trápí svědomí a chtěl by se tedy omluvit všem řidičům, které jsme tehdy vylekali. 

Tak schválně. Najdete mě?

Nakonec jsme se dočkali i toho rána. Chtěla jsem domů jako nikdy, ale nehodlala jsem to přiznat Kubovi. Přeci jen jsme spolu byli teprve pár měsíců a já nejsem žádná bábovka! Že jo?! A tak jsme se vydali na dlouhý pochod k dálnici, abychom se dostali z toho zpropadeného Curychu. A podařilo se! A to jen a pouze díky neuvěřitelné paní Sabrině.

Sabrina, to byla taková naše švýcarská „máma.“

Našla si nás na dálničním odpočívadle, kde za námi vyběhla na kopec a div nám batohy neodnesla dolů k autům. Tam své kamarády donutila přeskládat plně naložené vozy, to abychom se k nim pohodlně vešli. Cesta do Bernu nám rychle utekla a pan řidič, Sabriny kamarád, nám popisoval, jakou úžasnou atmosférou se hlavní švýcarské město pyšní. Že je to město plné zábavy, festivalů a hlavně pohody. Měl pravdu, Bern se od uspěchaného Curychu snad víc lišit ani nemohl. Vládla tam vskutku neuvěřitelná pohoda a všichni lidi se tvářili šťastně a vyrovnaně. Po bláznivém Curychu to pro nás byl balzám na duši. Velký podíl na tom má ale i Sabrina, která nás na dva dny adoptovala. Poskytla nám útočiště, vyprala propocený špinavý prádlo, uvařila večeři a postarala se i o program.

Sotva jsme se u ní doma stihli rozkoukat, už nás úkolovala, ať se svlékáme do plavek, že s ní musíme k nejlepší bernské atrakci. Bylo dobře, že jsme ji poslechli, já měla o zábavu postaráno do konce dne. Bernem protéká svižná řeka Aara a obyvatele města nenapadlo nic lepšího, než se do řeky začít vrhat a nechat se odnášet několik desítek metrů až kilometrů daleko. Plavat proti proudu tam prakticky nelze. Ale nemusíte se bát, podél řeky je zabudovaných několik žebříků, když se jich včas chytíte, dostanete se opět na břeh.

Aaru si zamiluje snad každý. Na řece potkáte skupinky štěbetajících dam, partičky rozjívených puberťáků ale i různé plavce samotáře, kteří se potřebují schladit a poslat všechny své problémy s řekou do moře. Sabrina nás těsně předtím, než ji voda odnesla na druhý konec města, uklidnila, že pokud mineme jeden výlez, nic neděje, mnohem dál pak bude ještě jeden, poslední. Co by se s námi stalo, kdybychom zmeškali i ten, o to už se s námi nepodělila. Ovšem cestou tam nám povídala, že se v Aaře každý rok utopí spoustu lidí, a to hlavně turistů.

My to s Kubou naštěstí zdárně zvládli hned napoprvé a nadšený matfyzák si to zatoužil zopakovat. Tohoto rozhodnutí pak do konce dne, za mého škodolibého pochlebování, litoval. Aara totiž sviští tak rychle, že se nestíhá ani maličko ohřát a chudák Kuba díky tomu promrzl do morku kostí. Drkotal zuby a klepal se jak ratlík ještě několik dalších hodin a to bylo venku kolem třiceti stupňů!

Díky velkorysé Sabrině nás při prohlídce  Bernu nezpomalovala váha našich batohů a tak jsme si centrum města stihli projít celkem rychle. Umožnilo nám to si pak několik hodin užívat festivalů, které se tam tou dobou konaly. Bern je jedno z těch nejkrásnějších měst, do kterého jsem kdy vkročila. Nedivím se, že je tam lidem tak často do zpěvu a tance. Atmosféru nabízí skutečně uvolněnou. Sabrina si však nebyla jistá, zda nám to bude stačit a tak nám v plánku města společně s poštou, nádražím a supermarketem, zakroužkovala i místo, kde se dají sehnat drogy. Ne, nebojte. Neměli jsme potřebu svou náladu uvolňovat ještě více a plánek už dávno nemáme. Žádný tip nedostanete, rošťáci!

Z přátelského hlavního města se nám vůbec nechtělo, ale i tak jsme se druhý den zrána zabalili a opět pozvedli naše palce. Netrvalo dlouho a zastavil nám velmi příjemný pár. Namířeno měli až do Ženevy, kam jsme přesně potřebovali!

Ženeva je velké město a tolik si naše srdce nezískala. Je tam ale nádherné jezero, které stráží spousta racků. Klidná modrá voda, jemný vánek a sluníčkem ohřáté kamenné molo bylo přesně to, co naše cestovatelské duše v ten moment potřebovaly.

Strávili jsme tam zbytek dne a na noc jsme se přesunuli už do Francie. A jak tam se nám dařilo, vám povím zase příště.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..